Historie
Již na počátku devátého století na císařském dvoře vznikly základy bojového umění, ze kterého později vzniklo aikido. Byly to metody úderů a tlaků na nervová centra ve spojení s páčením kloubů a využíváním pohybu útočníka. Toto umění se nazývalo aikijujutsu a později neslo označení Daito ryu. Kořeny tohoto umění vycházejí z rodokmenové linie starého samurajského rodu Minamoto, který byl velmi významným v dějinách japonské historie. Za jeho tvůrce a zakladatele je však považován Morihei Uešiba (Ó-sensei), který do něho zařadil techniky z různých dalších stylů, které studoval. Po jeho smrti pokračoval v rodinné tradici jeho syn Kišomaru Uešiba, který se zasloužil o počátky šíření aikida mimo Japonsko. V současné době udržuje rodinnou tradici vnuk zakladatele – současný Doshu Moriteru Uešiba. Linie či styl reprezentovaný rodinou Uešiba je označován jako aikikai, někteří přímí žáci zakladatele ovšem zakládají vlastní styly a školy (Iwama-Ryu, Ki-Aikido, Yoshinkan, Nishio-Ryu atd.). Centrálním dódžó v rámci linie aikikai je Honbu dódžó (Hombu dojo) v Tokiu, ve kterém vyučují členové rodiny Uešiba. První evropskou zemí, odkud se aikido začalo dále šířit po starém kontinentu, byla Francie. V počátcích většinou aikidistické oddíly vznikaly při judistických oddílech. První generace evropských aikidistů z 60. a 70. let měla většinou za sebou judistickou či karatistickou minulost. Mnozí vrcholoví judisté a karatisté se po skončení své sportovní kariéry věnují aikidu jako blízké nesoutěžní formě bojového umění, které je založeno na podobných principech a přitom nevyžaduje příliš velké svalové vypětí. Zřejmě nejvíce se o popularizaci aikido mimo Japonsko zasloužil americký herec Steven Seagal (7. dan). Jedním ze známých evropských šihanů je např. Christian Tissier (Francie, 7. dan)
Technika
Kromě úderů, pák a hodů se protivníkovy akce ruší horizontálními, vertikálními a diagonálními, cirkulárními, sférickými i spirálovými pohyby kolem boků obránce. Výuka se týká základních pohybů (tai-sabaki) a pádů (ukemi), samotných technik v postoji (tači-waza) i vkleče (suwari-waza) a práce s tradičními zbraněmi (nůž – tantó, meč – bokken, hůl – džó).
Popisy konkrétních technik přesahují rámec článku a navíc se jednotlivé styly a učitelé v detailech i názvosloví liší. Ve většině případů je ovšem ve cvičení aikida přítomna práce s dechem rozvíjená pomocí dechových cvičení.
Zbraně
V aikido se učí i boj s nožem (tantó), dřevěným mečem (bokken) (případně shinken – ostrý meč = katana nebo iai – podobná konstrukce jako katana, ale bez ostré čepele) a tyčí (džó). Styly, které nejvíce pracují se zbraněmi, jsou Iwama-ryu a styl vyučovaný Shodži Nishiem (a po jeho smrti jeho následovníky). Práce se zbraněmi vychází z tradičních japonských bojových umění (například iaidó), ale je přizpůsobena myšlenkám a technikám aikido (někdy je tedy pro odlišení například cvičení s mečem označováno jako aikiken, s tyčí aikidžó).
Technické stupně
Stupně aikido jsou dvojího typu. Začínají tzv. Kjú stupni, kterých je šest (počínaje šestým až k prvnímu), některé styly mají technických stupňů pouze pět, některé jich naopak mají ještě více. Poté následuje deset tzv. Dan stupňů, které jsou počítány vzestupně.
Soutěže
Zakladatel aikido si v zájmu zachování tradice nepřál degradaci aikido na sport pořádáním zápasů a soutěží. Základní myšlenkou aikida je hledání harmonie, ve které rivalita a soutěživost, nezbytné součásti sportovních klání, nemají místo. To je asi hlavní důvod menší popularity aikida ve srovnání s jinými bojovými uměními, v nichž se soutěže pořádají.
Jediný styl, který do své náplně, i přes odpor Ó-senseie, zařadil soutěže, je Tomiki Aikido založené Kenji Tomikim.