Aikidó patří mezi nejmladší japonská bojová umění, neboť bylo vytvořeno až v roce 1925 Moriheiem Uešibou (1883 -1969). Za zdroj mu posloužilo původní bojové umění aikidžicu s kořeny v 9. století, kendžucu (umění meče), džódžucu (umění krátké tyče) a džúdžucu (jemné umění). Ústřední ideou aikidó je, jak už napovídá jeho název, užití koordinované síly ki (vnitřní energie, duše) v harmonii či souladu (ai) s požadavky a okolnostmi boje.

Aikidó je sebeobranné bojové umění, které se zaměřuje na využití energie útočníka. Patří do skupiny tzv. měkkých bojových umění, což znamená, že nevyžaduje žádné speciální fyzické předpoklady pro jeho praktikování, a tudíž je bez rozdílu vhodné pro muže, ženy i děti. Vzhledem k povaze pohybů, které jsou přirozené a nenásilné, lze Aikidó praktikovat do vysokého věku. V Aikidó se stejnou měrou klade důraz jak na fyzický, tak duševní rozvoj, vedoucí k vyrovnanosti a zdravému sebevědomí.

Aikidó má velmi elegantní techniku, která je zcela založena na využití síly a reakcí protivníka. Principy techniky spočívají značnou měrou na principech užití meče. Hlavní roli hraje koordinace s akcí protivníka. Aikidó je relativně nenáročné na svalovou sílu, proto je vhodné nejen pro muže ale i pro ženy, děti a starší adepty. Říká se, že technika aikidó, která je náročná na užití síly, není správně provedená a je proti duchu aikidó. Hlavní cíl aikidó lze přiblížit následujícím citátem:

„Vybojovat tisíce bitev a tisíckrát zvítězit – to ještě není nejvyšší metou válečníka. Avšak podrobit si nepřítele bez boje, toť v pravdě vrchol umění.“
Sun-c‘